Vítejte na stránkách, které jsou věnovány Shonen-ai/Yaoi povídkám.


Tyto povídky se zabývají vztahem muž X muž.
Proto koho to pobuřuje, nechť ihned opustí tyto stránky (ano tím křížkem vpravo nahoře) a už se nevrací .
Nebudu zde trpět jakékoliv urážky a nevhodné komentáře, které okamžitě mažu a při opakování takovéhoto počínání blokuji komentujícího, jež se neumí chovat.
Platí přísný zákaz kopírovat mé povídky či překlady mangy na jiné stránky.
Pokud byste o ně měli zájem, tak mi dejte vědět a domluvíme se.


Všem ostatním přeju tu nejlepší zábavu a odreagování se.

Kontakt na mou osobu: Lex.san@seznam.cz

nebo ICQ 599 062 043


BLIŽŠÍ INFORMACE A HLASOVÁNÍ OHLEDNĚ "POVÍDKOVÉ SITUACE" O LETOŠNÍCH PRÁZDNINÁCH
*ZDE*


Amor ut lacrima

7. dubna 2010 v 9:10 |  * JEDNORÁZOVKY *
Dobrý den přeji všem ! přináším vám povídku, s kterou jsem soutěžil v SONPu na stránkách Iluze a umístil jsem se na krásném 6. místě. Znova! Šeska je mi je asi souzena.  Tímto všem, kteří pro mě hlasovali či mi povídku okomentovali, chci poděkovat. DÍKY!!
A ti co ji nečetli, tak mohou teď učinit...


P.S. Mám rozepsanou jednorázovku, která ale nabývá větších rozměrů. Mám Vám ji sem hodit najednou nebo postupně na několik částí. Tak i tak mi dopsání trošku potrvá. (Jen pro informaci ) Anketa pro hlasování je pod povídkou.


HLASOVÁNÍ UKONČENO!!
(Tak to vám teda pěkně děkuju, že jste mi ten problém pomohli rozlousknout. Za trest vám tedy povídku rozpůlím. A čekejte ji až příští měsíc... Hádejte proč?)

Amor ut lacrima: Oculis oritur, in pectus cadit.

Láska je jako slza: Vzniká v oku, dopadá do srdce.

(Publilius Syrus, Myšlenky)


Tears


Dřevěné dveře se se skřípotem otevřely a se stejným zvukem se opět zavřely. Mladík, který dovnitř vešel, se na chvíli zastavil a po paměti zašátral po zdi, kde tušil louč. I když tady nebyl poprvé, stejně musel chvíli tápat a dát očím čas, aby si na tu tmu, která panovala uvnitř, zvykly.

Čas. Toho právě teď nemám zrovna mnoho, pomyslel si napůl zoufale a napůl rozzlobeně dotyčný, když se mu pomocí křesadla povedlo nalezenou louč konečně zapálit a on se mohl vydat dolů do sklepení. Systém podzemních chodeb byl snad přímo předurčen k tomu, aby se z něj stalo vězení. A to vězení velmi hodně využívané, podotkl v duchu suše mladík. Díky tomu se zde již velmi dobře orientoval. Mohl by snad říct, že lépe než sami dozorci. I když ti byli kapitolou sami o sobě. Za úplatek či flašku ginu udělali, co se po nich chtělo. Velmi dobře vystihují celé panstvo tady.
Pomyslel si hořce mladík. A za největší fór považuji fakt, že vlastně patřím k nim. Ke šlechtě.

Tyto myšlenky mu dělaly doprovod až k místu jeho směřování. Už z dálky bylo mladíkovi jasné, že nepřišel tak brzy, jak si přál.

"Tak to by stačilo!" pronesl autoritativním hlasem, protože to bylo jedno z mála věcí, které na tomhle místě platilo. Dozorce se na postavu, která se mu z ničeho nic vyloupla za zády, jen znechuceně podíval.

Ten má dost! ušklíbl se mladík. "Řekl jsem, DOST!" zahřímal až dozorce naskočil. "Můžete jít, tady už Vás není potřeba," poručil úsečně a pak už jen sledoval, jak hromotluk znechuceně odložil bičík, který měl v ruce, na stůl, hmátl po napůl prázdné flašce alkoholu a odkohátil se pryč.
Jakmile zmizel i dozorcův stín, přešel mladík k zajatci a zběžně si ho prohlédl. Byl vyšší než on. Měl delší uhlově černé vlasy, které mu teď padaly do tváře a bránily bližšímu prozkoumání. To, co se ale nemělo kam skrýt, byla zajatcova postava. Košile, která mu ještě zůstala, spíš odhalovala než zahalovala, kalhoty pevně obepínaly jeho dlouhé štíhlé nohy a končily ve vysokých botách.

Kruci, Alexi, kam to sakra koukáš! Nepřišel si sem přece očumovat vězně! okřikl se mladík v duchu a konečně přistoupil k zajatci blíž. Musel se natáhnout, aby se mu podařilo odemknout pouta, která cizinci poutala zápěstí. Vypadalo to, že je v bezvědomí. To asi ta zranění, pomyslel si Alex, a tak polevil na ostražitosti.
Když sundával neznámému i druhou část pout, tak se to stalo. Zajatec, který do teď nejevil známky vědomí, se nečekaně a velmi rychle pohnul, čímž dal do pohybu pouta, která mu věznila nohy a která ještě Alex nestačil odemknout, což by samo o sobě nebyl takový problém, ale Alex, který se nějak k cizinci potřeboval dostat, právě na dotyčných řetězech stál. A tak se poroučel k zemi.

"Ale, ale, koho pak to tu nemáme?" podivil se pobaveně vězeň, když mladíka ve svém náručí uchránil před pádem.

"Koukejte mě pustit," dožadoval se trochu zadýchaně Alex, odmítaje si připustit, že se mu blízkost tohohle člověka velmi zamlouvá.

"Já za nic nemůžu," bránil se s úšklebkem neznámý. "To Vy ste se na mě vrhnul jako první."

"Já se na nikoho nevrhnul!" zasyčel zlobně Alex a s definitivní platností se cizinci vyvinul z objetí.

"Škoda," zamručel vězeň. "Tak teda proč?"

"Proč co?" zavrčel Alex tentokráte z větší vzdálenosti.

"Proč ste mi sundal pouta? Myslel jsem, že si chcete užít," prohodil ledabyle vězeň. Byla to ale pouze přetvářka. Za svůj život poznal, že je lépe mít na obličeji masku, za kterou je možné, všechny své pocity schovat. Teď se ale, přiměřeně okolnostem, docela dobře
bavil. Ač se mladík snažil tvářit sebepřísněji, růžový nádech jeho tváře byl znatelný i v tak mizerně osvětlené kobce jako byla tato.

Štve mě! Zuří Alex v duchu, ale kroky, které se následně rozlehly chodbou, jeho myšlenky vrátily do původních kolejí. Velmi rychle a hlavně velmi potichu odemknul vězni i zbývající pouta. Poté rychle přešel po místnosti a z protějšího stolu vzal cizincovy zabavené osobní věci. Beze slova mu je podal a poté mu posunkem naznačil, aby se koukal zdekovat. Neznámý totiž přicházel ze stejného směru, kterým přišel i Alex a tak stačilo použít chodby pro žalářníky a zdrhnout. Riziko bylo minimální, protože strážci věznice byli dennodenně namol a ničeho si nevšímali.
Ale teď už ex-vězeň se neměl k odchodu.

Co to s ním je?vztekal se v duchu Alex. Já mu přímo pod nos naservíruju možnost úniku a on nic! Jen si tady stojí jak tvrdý Y.

Kroky se přibližovaly, cizinec se nechtěl hnout a tak Alexovi nezbylo nic jiného než jednat. Popadl neznámého za ruku a přímo ho odtáhl únikovému východu. A nejen to. Poučen z minulých nevydařených pokusů ho protáhl chodbou až ven. Tam se na něj obořil.

"Co to děláte?!" zasyčel na něj Alex. Sice měl v úmyslu mu zavrčet do obličeje, ale to bylo technicky nemožné. I kdyby se snažil sebevíc, dosáhl by mu maximálně po ramena.

"Zase se mě ptáte na věci, které sám nechápu," odtušil pobaveně neznámý. "To já bych se Vás měl zeptat, co to děláte. Máte snad v popisu práce pouštět zločince z vězení? Tak to je vážně divný. Myslel jsem totiž, že vojáci mají třídit zrno od plev a ty zlé držet pod zámkem. Nemám pravdu, poručíku?"

Po tomhle oslovení sebou mladík trhnul. Jak to ten parchant ví? Nemám na sobě uniformu a on nejen že ví, že jsem voják, zná dokonce i moji hodnost!

"Hmm, tak co?" dožadoval se odpovědi vysoký cizinec.

Alex si jen povzdechnul. Čas nemilosrdně utíkal a neznámý nevypadal, že by mu to chtěl nějak ulehčit. Na vymýšlení lží nebyl čas, stejně by mu to neuvěřil.

"Tenhle ostrov nepatří Jeho Veličenstvu, to myslím víme všichni," začal šeptem a velmi rychle vysvětlovat poručík královského námořnictva. " Už před lety byla stanovena pomyslná hranice, kam sahá moc krále a kam už ne. A tak bylo už jen otázkou času, kdy se to stane."

"Ehm… a co?"

"Nedělejte, že o tom nevíte!" syknul Alex. "Tento ostrov je už za umluvenou hranicí. Sice bychom si ho mohli ponechat, ale museli bychom ho být schopni bránit a ubránit, což nejsme."

"A to říkáte vy, důstojník námořnictva?" ušklíbl se potměšile cizinec. Alex jen prsknul.

"Chtěl ste vysvětlení, tak přestaňte kritizovat." Neznámý zvedl ruce v obraném gestu a naznačil Alexovi, ať pokračuje.

"Guvernér si to neuvědomuje, ale to, jak se chováme nejen k obyvatelům tohoto ostrova, se už doneslo k povolaným osobám. A ty teď připlouvají, aby si to, co jim po právu náleží, vzaly zpět."

"A teď mluvíte…?"

"O pirátech, samozřejmě!" rozčílil se Alex nad nechápavostí svého posluchače. "A podle mého skromného odhadu jim nebudeme žádnou překážkou. Proto jsem Vás pustit z vězení. Bude lepší být co nejdál od pekla, které se tu co nevidět rozpoutá."


"Ale v tom vězení jsem musel být z nějakého důvodu," poznamenal suše neznámý a velmi pečlivě studoval tvář mladíka před sebou. Ten si jen odfrknul.
"Ve vězení většinou končí ti, kteří tam být vůbec nemají. A ti, co by si basu zasloužili, se vesele promenují na plesech." Po tomto smutném konstatování se Alex odmlčel. Úkosem pohlédl na vysokého cizince a suše dodal: "Pokud jste ale vrah či tak něco, tak byste mě měl zabít teď, protože jindy už k tomu nebudete mít příležitost."

Tahle věcně pronesená slova neznámého zarazila. "Tím mi chcete naznačit, že až se příště potkáme, tak mě zabijete?"

"Nikolivěk," odvětil netrpělivě Alex. "Tím chci říct, že už se nikdy nesetkáme." A když viděl nechápavý výraz obličeje svého nechtěného společníka tak dodal: "Tedy setkáme se… v pekle." S těmito slovy se s ním rozloučil, ještě mu kývnul na rozloučenou a zmizel za nejbližším rohem.

Hmm, jisto jistě se ještě potkáme, ale jestli to bude zrovna v pekle, milý poručíku, to nevím…Pomyslel si neznámý s tajemným úsměvem.


Alex mezitím zamířil na velitelství. Ne že by to bylo nějak podstatné, ale může alespoň předstírat horečnou snahu něco dělat.

Jen doufám, že je celá jednotka už v trapu. S tak úžasnými doporučujícími dopisy, podepsanými přímo od hraběte a guvernéra v jedné osobě, se jim musí dařit. Ještě teď se musel poručík usmát nad vzpomínkou, jak nenápadně vpašoval list o rozpuštění a následném znovu zformování osobní stráže guvernéra ostrova. Jeho hraběcí milost si nikdy nestarala o takové triviálnosti jako byl každodenní chod vojenské hotovosti na ostrově či o vztahy s místními. Mezi jeho nejdůležitější povinnosti patřilo neustálé konání plesů a vyhazování peněz oknem.

Alex si povzdechnul. Zatímco se zaobíral hodnocením svého pobytu tady na ostrově, tak došel až k hlavní bráně, kde se zastavil.

Nikde nikdo. Žádná stráž. Kdyby nás teď někdo chtěl přepadnout, tak má volné pole působnosti, odfrknul si pohrdlivě Alex. A ne že by se těch potenciálních útočníků nenašlo málo. Nespokojení místní, kteří nás živí, ale my jim za to nic neposkytujeme. Neprávem uvěznění, které by jen tak, bez důvodu, čekala oprátka. Ale i sami vojáci, ke kterým se velitelé chovali jako k lůze. Tohle všechno… všechen ten odpad je zahalen rouškou elegance lesku, ale není to nic víc než prázdná skořápka. Stejně jako sám hrabě.

Teď se Alex vrátil ve svých vzpomínkách do doby, kdy se se svým nadřízeným setkal poprvé. Uchvátil ho. Byl a ještě pořád je nádherný. Ale teď už Alex věděl své. Teď by guvernéra přiřadil ke křišťálové váze. Je to krásná nádoba, která je ozdobou místnosti, ale nic víc.

Krásná, ale prázdná nádoba, pomyslel si Alex a zhluboka se nadechl. V minulosti by za svého přímé nadřízeného položil bez váhání život. Teď by tak učinil také, protože to je jeho práce, ale nebyla by v tom ta jiskra. Pokud kdy hraběte miloval, tak to bylo pryč.
Což je dobře, podotkl v duchu poručík. Strýc
mi dal jasně najevo, co by stalo, kdyby se k němu donesl jen náznak jakéhokoliv smilstva.

Alex silou potlačil myšlenky na strýce a jeho výčitky a zadíval se k obzoru. Z ničeho nic ho zamrazilo. Něco…
"Poplach!" zakřičel pobočník jeho milosti Alexander Brigerton, sedmý vikomt z Achebury. Jeho
první kroky vedly ke strážní věži, kde houkl na službukonajícího vojáka, ať kouká vyhlásit poplach.

"C-Cože?" ptal se udiveně dotyčný.

"Copak asi?" zapitvořil se Alex. "Piráti." Jen co vyřknul tahle slova, se otočil na patě a nechal zaskočeného vojáka za sebou.     


Bylo to až směšně jednoduché, pomyslel si kapitán Ztracené, když porazil tu směšnou karikaturu armády Jeho Veličenstva. Teď už mi jen zbývá, poradit si s tím dementem, co drží pistoli v ruce a říká si guvernér.

"Když zmáčknete spoušť, tak zabiju tohohle kluka," pronesl tentokráte už nahlas kapitán.

"A co?!" zeptal se nechápavě hrabě. "Je to jen nějaký špinavec, na tom mi nesejde, klidně ho můžeš zabít, ty špinavý piráte!"

Je to blbec! "Vzdejte se, nemáte šanci. Je vás jen pár," zkoušel kapitán jinou taktiku.


"Má pravdu, pane," ozvalo se za guvernérovými zády. "Měli bychom složit zbraně a zajistit tak, aby se nikomu nic nestalo." domlouval svému nadřízenému Alex a pomalu se přesouval před něj tak, aby na kapitána pirátské lodi nemohl vystřelit.


"Zbláznil jste se!" rozčiloval se hrabě. "Tento ostrov patří našemu králi a ne nějakým přivandovalcům."



Alex si jen neslyšně povzdechnul. Touhle dobou už to chtěl mít dávno za sebou. Buď mohl být mrtvý, což se nakonec nepovedlo, protože hraběcí vojsko bylo opravdu neschopné a hned podlehlo, nebo mohl být zajatcem pirátů. Ale ani k  tomu se neschylovalo a Alex začínal být velice unavený. A tak se snažil dál hraběte přesvědčit. Tedy spíše na něj něco chrlil a nenápadně se k němu posunoval, aby mu ve vhodnou chvíli mohl vzít zbraň a tuhle komedii skončit.
Kapitán Ztracené chvilku pozoroval poručíkovu snahu. "Tak dost! Tohle je vážně směšné. Jeden blbec, který si neuvědomuje, kdy je konec a další, který se snaží chovat jako hrdina."

Alex po něm hodil zlobný pohled. "Tohle není divadýlko po Vaše pobavení," syknul mladík rozlobeně, protože mu pirát kazil jeho snahu o ukořistění pistole. "Dostali jsme se do patové situace a já se to snažím řešit."

"Takže je to tedy divadýlko," konstatoval s úsměvem pirát.

"Tak to abych ho rázně ukončil," zavrčel výhružně hrabě a poručíkovi došlo, že je to v pytli. Poté už to šlo ráz na ráz. Rychlý pohyb, kroky, výkřik a následně výstřel. Tento shluk událostí měl hned několik následků. Guvernér už byl beze zbraně, poručík byl postřelen a pirát konečně ukončil vyjednávání.

"To jste úplně zešílel!?" vylíval si guvernér zlost na svém podřízeném.

"Jediný, kdo tady pozbyl rozum, jste Vy," zašeptal poručík tisknuvše si krvácející ruku. Poté se obrátil na kapitána Ztracené: "Mohu mít prosbu? Zajistíte všem našim vojákům bezpečný návrat do království?"

"Nevidím jediný důvod, proč bych to měl dělat," odpověděl klidně pirát a ještě více si stáhl klobouk, který jeho tvář halil do šera.

"Život za život. Máte teď v rukou život významného šlechtice, to nestačí?"

"Cože!?" zhrozil se teď už bývalý guvernér ostrova. "To mě chcete prodat tomuhle… tomuhle zločinci?"

"Mělo by to být vaše rozhodnutí, pane. Jako velitel máte na starosti životy svých lidí a oni Vám jsou povinováni svojí službou." Odpověděl klidně poručík a skousl si dolní ret. Ruka ho nesnesitelně bolela a neměl náladu na poučování svého velitele.

"To je výhodná nabídka. A ušetřím i čas a střelivo, které bych potřeboval na odpravení vaší slavné jednotky, vaše hraběcí
milosti," ušklíbl se pirát a rozdal několik pokynů.

"Tak to tedy ne! Já nesouhlasím. Jsem přece velmi vážená osoba a je nemyslitelné, abych …, ale," zamyslel se najednou hrabě. "Poručíku, když jste mi tak pěkně zapřednášel o mé povinnosti, tak co ta vaše. Nemáte mě snad i s celou mou osobní gardou chránit?"

Ach jo, vzpomněl si. "No to sice mám," začal poručík, "ale to by Vaše gardy musela být k dispozici, pane."

"A jak to, že nebyla k dispozici?" zapitvořil se zlostně hrabě.

"Protože jste ji před týdnem rozpustil. Podepsal jste potřebné listiny i doporučení."
odpověděl popravdě Alex.

"Cože? Já jsem přece nic… aha," svitlo náhle ex-guvernérovi. "To VY! Vy jste mě podvedl! Já jsem přeci nevěděl…"

"Vy jste, pane, nevěděl, co podepisujete?" skočil mu zlomyslně do řeči poručík. Byl už k smrti unavený, ruka ho bolela čím dál víc a on už se přestával ovládat a musel si rýpnout. Bohužel hrabě nebyl na takovéto zábavě nakloněn a tak, ještě než stihl jeho podřízený zareagovat, ho poslal pažbou do říše Morfeovy.

"Pokud chcete nějaké rukojmí, tak ho máte mít," oddechoval zlobně hrabě a posunkem ukázal na Alexe, který ve svém momentálním stavu nemohl protestovat.
Na druhou stranu ani kapitán nechtěl protestovat. Měl k tomu své důvody. Následnou plavbu by mu neustále se nafukující a povýšený fešák moc neulehčoval. To tenhle poručík vypadá daleko zajímavěji, pousmál se v duchu pirát. A taky se za něj přimlouvala skoro celá posádka…

Kapitán se rozhodl ignorovat toho nafoukaného panáka, sehnul se k omráčenému mladíkovi a vzal ho do náruče. Rozdal ještě několik pokynů a namířil si to na palubu Ztracené. Tady to vyřídil, teď už bylo důležité něco jiného…


"Hhhh," Alex se začínal probírat a též se začínal bát o svoji hlavu. Všechno se totiž s ním houpalo a hlava ho bolela jako by měl za sebou týdenní tah. Pomalu začal otevírat oči a nestačil se divit. Co je tohle, krucinál, za místo? Pomalu a opatrně se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Neříkejte mi, že jsem…

"Ale ano, jste," potvrdila mu jeho nejčernější myšlenky osoba, jenž také byla v místnosti. Tedy ne přímo v místnosti. V kajutě.

"A co tady dělám!?" otočil se Alex prudce svého společníka.

"Být vámi, moc sebou nemelu, Vaše hlava by to nemusela přežít," konstatoval neznámý, když viděl, jak se Alex zkroutil. "A co tady děláte? Na to je jednoduchá odpověď, jste tady za svého nadřízeného."

"Ten parchant!" zavrčel poručík a teprve teď si pořádně prohlédl svého společníka. "A do prdele," zanadával Alex.

"Copak to s Vámi jenom je?" podivil se naoko kapitán Ztracené a ex-vězeň v jedné osobě. "Slyšel jsem od Vás jen pár vět, ale nadávky se z Vás jen sypou."

"A Vy se divíte?" prsknul Alex. "Jsem na pirátské lodi a ještě s Vámi!"

"To Vám tak vadí přítomnost pirátů? Na ostrově jste mi dával docela roztomilou přednášku o tom, kdo vlastně patří do vězení. A teď se cukáte?"

"Piráti mi nevadí. Jediný, kdo mě tady ser- štve ste Vy! To jste nemohl něco říct?" čertil se Alex.

"A kdybych Vám to řekl, tak co? Nechal byste mě tam?" zeptal se kapitán a naklonil se k mladíkovi. Alex se odtáhl a rozhodl se na otázku neodpovědět. Samozřejmě, že by ho tam nenechal. Nikoho tam zatím nenechal a to teprve někoho takového jakým byl tenhle pirát. I když by to Alex nikomu nepřiznal, alespoň k sobě musel být upřímný a přiznat si fakt, že ho tento tajemný pirát přitahuje. Jemu se tím ale chlubit nebudu. Ještě bych mu tím přihrál na další smeč!

"A co teď? zeptal se tentokrát už nahlas Alex.

"Hmm, co by?" odvětil spokojeně kapitán. "Budete mi k ruce. A tím myslím po všech stránkách." Pirátovi blýsklo v očích a v duchu se olízl.

"Myslím tím, kam pluj…" Alexovi uvízla slova v puse, když mu došlo, co mu vlastně kapitán odpověděl. "COŽE!! To si snad ze mě děláte prd-srandu!"

"Ó, to nikolivěk," odpověděl s předstíranou vážností pirát. "Ale nemusíte se bát, k ničemu Vás nebudu nutit. Neudělám nic, s čím byste nesouhlasil. A budu ještě tak velkorysý, že na konci plavby Vás vysadím v nejbližším přístavu. Ale," dodal kapitán už na odchodu," vsadím se s Vámi, že do konce naší plavby navštívíte moji kajutu s tím, že budete chtít strávit noc ." S těmi to slovy kapitán odešel.

"Ani kdybyste mi zaplatil!" zakřičel Alex , ale jeho slova se odrazila od zavřených dveří a vrátila se k němu zpět. Sakra! Ani mě to nezní věrohodně. Co jenom budu dělat?


Uplynuly téměř dva měsíce, co na pirátskou loď přibyl nový člen. Téměř dva měsíce tvrdé práce, ale i navázaných přátelství. A téměř dva měsíce marné snahy vyhnout se Thomasovi. Když se Alex dozvěděl, že kapitán pirátské lodi se jmenuje Thomas, tak málem vyplivnul polívku, co měl v puse. Čekal všemožná jména, třeba jako Nelítostný Jack
či Krvelačný Pierre, ale tohle ne.
Alex na začátku plavby řekl, že čím míň se bude s kapitánem stýkat, tím lépe. Tušil totiž povědomě, že slova pronesená tenkrát v kajutě, by mohl být víc než pravdivá. Ale ať se snažil sebevíc, nebylo mu to nic platné.Všechno a všichni jako by se proti němu spikli. Na Thomase narážel na každém kroku a dozvídal se o něm informace, které slyšet nechtěl. Odporovaly totiž představě, jakou si o něm udělal. To jak se choval k posádce, jak vystupoval či jak vypadal, to všechno k němu Alexe táhlo. A ať s tím bojoval, jak chtěl, byl ztracený. A ani si nevšiml toho, že pootevřenými dvířky v jeho srdci se k němu vkradl pocit, o který nestál. Který by mu jen ztrpčoval život. A to nejen jemu…

Ale co tady fantasíruju? Tohle je směšný! vztekal se na sebe se slzami v očích Alex. Moc dobře si uvědomoval fakt, že nemá cenu pomýšlet na nějaký vztah. I kdyby mu v tom nebránila rodina v čele se strýcem, tak co z toho. Thomas ho bere jako… Jako co vlastně? Jako rozptýlení během plavby. Jako nějakou ozdobu, které, když omrzí, je lehké se zbavit?

Na Alexe toho už bylo tak akorát dost. Už jen pár hodin. Už jen pár hodin. Přeříkával se v duchu tuhle větu jako nějakou ochrannou formuli. Byli u cíle své cesty. Ač se to mohlo zdát sebeohranější, tak piráti pluli hledat poklad. I když si Alex představoval honbu za pokladem trochu jinak, faktem zůstává, že zlato bylo nalezeno a spokojení piráti si to mířili k nejbližšímu přístavu. A tam mě vykopnou. Alexe by nikdy v životě nenapadlo, že najde tolik přátel zrovna mezi piráty. Byla to ironie. Před dvěma měsíci byl připravený umřít. Dál si svůj život neplánoval. A teď? Teď ho mám naplánovaný až do skonání světa. Strýc mi dal totiž jasně najevo, co má pro mě připravené. Drží můj život pevně v rukou. Alex si povzdechnul a opřel se hrazení na levoboku. Na jednu stranu měl štěstí v neštěstí. Natalie byla milá holka. A pokud
by měl Alex hádat, tak věděla, že on dává přednost mužům. Ale co to bude za svazek bez lásky? Ale i tahle námitka byla směšná. Manželství v dnešní době bylo založené na obchodu, zachování rodu a dobrém jménu. Těch několik málo šťastných, kteří se brali z lásky, bylo jen kapkou v moři.
Alex si dal obličej do dlaní. Už to měl dávno promyšlené. Hned jak to bude možné, zmizí. Hlavně žádné loučení, to bych neunes. Jen se v tichosti vypařit. A zapomenout. Na vše. I když v tomhle bodě si Alex nebyl tak docela jistý. Nejen, že toho asi ani nebude schopný, ale vzpomínky by ho mohly hřát v době, kdy už mu nic jiného nezbyde. Každý den, každý dotyk či každou pronesenou větu z těchto dvou měsíců si zamknu hluboko ve svém srdci a zahodím klíč.
Jak se tak Alex opíral, tak si všiml, že má vlhké dlaně a nejen ty. Po tváři mu stékaly slzy. Jedna za druhou tvořily na jeho tvářích vlhké cestičky. Smutně se pousmál a snažil se slzy setřít. Ale zůstalo jen u snahy. Nové a nové mu kanuly po tvářích a solily už tak slané moře…


Thomas odešel stejně potichu jako přišel. Ještě pořád si nebyl stoprocentně jistý, ale to nemohl být nikdy. A tak se rozhodl riskovat. Ale nikdy v životě se ještě tak nebál jako teď, protože jestli to nevyjde… jestli to nevyjde… Tak daleko to zajít nenechám!
Zatvrdil se Thomas. I kdyby měl uplatit Pána Boha nebo se upsat samotnému Satanovi! Ty dva měsíce pro něj byly nepopsatelné. Měl pocit jako kdyby se zbláznil. Sám v sobě se nevyznal. Když byl Alex někde poblíž, tak měl chuť od něj utéct, zlobit ho, svádět ho i ignorovat zároveň. A když ho chvíli neviděl, tak mu chyběl. Nějakou dobu s tím zkoušel bojovat. Těch hádek si posádka užila dost a dost. Ale pak se to zlomilo a on si musel přiznat, co k tomu mladíkovi vlastně cítí. Stačilo málo a ztratil by ho. S nočním přepadem nepočítal. A taky nepočítal, že se jim ten pitomec postaví do cesty. Přísahal by, že to udělal úmyslně, ale Alex se mu ze všech sil snažil namluvit, že to byla nehoda. Prý uklouzl, pche, ušklíbl se Thomas. Já mu dám nehodu. Takhle riskovat! Po celou dobu, co byl poručík zraněný a bojoval o život, u něj seděl. Nehnul se od něj ani na krok. A posádka byla v té době k nezaplacení…
Kapitán musel zaklepat hlavou, aby se vrátil do současnosti. Teď se hrál o vše. Před chvílí zakotvili a on neprodleně vyslal pár mužů, aby zařídili vše potřebné. A teď…

"Kapitáne!" přerušil tok jeho myšlenek Jack.

"Co je?" pohodil Thomas netrpělivě hlavou.

"Je pryč!" Víc nebylo potřeba říkat. Všichni věděli, o koho jde.

"Do hajzlu!" vztekal se Thomas a bouchnul pěstí do stolu. Všechno se během okamžiku zkomplikovalo. Teď potřeboval čas, ale toho nebylo nazbyt. Thomas věděl, že Alexe něco trápí, něco, co nesneslo odkladu. Teď k tomu všemu musel přidat ještě pátrání po pravé identitě poručíka. Svého poručíka,
opravil se okamžitě v duchu Thomas. Nikomu ho nedám, nikomu…


Alex stál v plném kostele. Nepřítomně zíral na faráře a uvažoval nad tím,
co tady vůbec dělá. Připadal si jako loutka, se kterou jeho strýc manipuluje, jak se mu zlíbí. Ale Alex se už rozhodl. Věděl moc dobře, co jeho povedený příbuzný umí a čeho je schopen. Jakmile se vrátil na panství, hned mu bylo oznámeno, že pokud si nevezme Natalie, bohatou dědičku významného rodu,
" … tak ten špinavec, s kterým si poslední dva měsíce smilnil, bude bez průtahů zastřelen." Alex se při těch slovech jen v duchu pousmál. Nedal mu ani blbou pusu a hned smilstvo.
Jen Natalie mu bylo líto. Byla to super holka, ale od něj nemůže čekat nic víc, než přátelství. Ona to věděla a ještě byla schopná si z něj utahovat. A právě teď do něj nenápadně kopla, aby se vzpamatoval. Alex málem v kostele usnul, jaká tam byla nuda. Nechápal, proč všichni tak lpí na těch šíleně zdlouhavých ceremoniích. Jemu by stačilo říct ano a bylo by to. To oddávající se zatím dostal k té pasáži o tom,
"… zda je někdo proti tomuto svazku, tak ať promluví teď nebo ať mlčí navždy."
Alex protočil panenky. Tak a teď nezbývá, aby se rozrazily kostelní dveře a dovnitř vešel svižným krokem tajemný cizinec a vznesl svou námitku. Jak směšné!
Alexe najednou napadlo, co by se stalo, kdyby tu pitomou námitku měl sám ženich. Docela by ho zajímalo, co by na jeho vysvětlení, že miluje muže a k tomu ještě piráta, řekli přítomní zazobanci. Ta myšlenka ho tak pobavila, že nepostřehl vrznutí kostelních dveří a zvuk přibližujících se kroků. A proto až nadskočil, když se těsně za ním ozvalo: "Já mám námitku."

Alex se pomalu otočil. Nemohl uvěřit svým očím. Stál tam Thomas a přece to nebyl on. To oblečení a vystupování… na lodi z něj byl ostřílený pirát a tady by ho považoval za šlechtice.

"COŽE! Vy- Varoval jsem tě, Alexandře." zaprskal do ticha kostela Alexandrův strýc. Tahle věta musela v přítomných vyvolat ještě větší zmatek. To, že by si přišel někdo pro nevěstu a odvedl ji tomu druhému od oltáře, budiž, alespoň by bylo pár dní o čem drbat, ale tohle trochu nedávalo smysl.
Alexovi se mezitím mihl v očích strach a obava. Tohle strýc nenechá jen tak. Už už chtěl zasáhnout, ale…

"Ještě slovo a budete toho litovat," odvětil mrazivě Thomas.

"Co si to dovolujete? Takhle sem vtrhnout. Nespletl jste si náhodou místo?" prskal strýc a Alex jen nevěřícně
koukal, co se to tady vlastně děje.

"Hmm, bohužel nespletl. Jsem tady ale naštěstí jen na skok. Jen co si od Vás vezmu mě něco velice cenného."

"Chcete mě okrást před všemi těmito svědky!" rozhořčoval se strýc.

"Jistě, ale vezmu Vám něco, o co stejně nestojíte." S těmito slovy se naklonil k Alexovi a před všemi v kostele ( i před Bohem) ho políbil. "Má odpověď je ano, beru a co vaše, poručíku?" zeptal se Thomas s čertovskými ohníčky v očích. "A ničeho se neboj."
I přes tohle ujištění měl Alex pořád ještě obavy. Měl strach. Ne o sebe, ale o člověka, kterého miloval. Ale odhodlal se riskovat: "Ano, beru."

"To je skandál. Ta neslýchanost," prskal povedený strýček. "Takového pobudu jako jste Vy, nechám okamžitě vyvést."

"To by stačilo!" zahřměl Thomas. "Nenechám se od Vás urážet. Ne od člověka, který je na společenském žebříčku níž než já. Dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se
Thomas Waterson, pátý vévoda z Chesterchiru." S těmito slovy vyseknul Alexovu strýcovi poklonu, poté chňapnul vykolejeného Alexe za ruku a jal se ho táhnout z kostela. Mladý vikomt jen stačil postřehnout, jak mu Natalie drží pěsti a mává mu na rozloučenou a
byli venku.
Tam na ně čekal kočár s erbovník znakem dotyčného vévody. Thomas využil chvíle, kdy se Alex ještě nevzpamatoval z nastalých věcí a vecpal ho do kočáru. Ještě dal pokyn k odjezdu a nastoupil za svým milým.

"Ještě než cokoliv řekneš, tak se ti musím omluvit, že jsem ti lhal. Tímto úkolem mě pověřil samotný král a tak…"

"To zlato…" přerušil ho Alex, jenž už stačil popadnout dech.

"Pocházelo z ilegálního obchodu. Převlečení za piráty jsme to měli lehčí," pousmál se Thomas.

"Hmm, ale jsem trochu zklamaný," prohodil smutně Alex. Thomas se strašně leknul. Riskoval vše a teď se to molo v jedno okamžiku rozbít. "Bral jsem si ostříleného piráta a nakonec jsem zůstal se zhýčkaným vévodou," pokračoval s úsměvem poručík. "Je to škoda, takhle jsme mohli brázdit společně oceán…"

"Co není, může být," odpověděl s úsměvem Thomas. Ze srdce mu spadl obrovský kámen.

"Miluju tě," zašeptal tiše Alex a naklonil se ke svému pirátovi. Sňatek jim sice nikde neuznají, ale to není přece důležité. Jediné, co teď mělo cenu, byl fakt, že konečně našel někoho, kdo ho má rád a s kým může strávit zbytek života…



A tohle je můj diplomek:
SONP 2
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Mám povídku - Spinam timet quicumque, non carpet rosam - přidávat postupně nebo najednou?

Najednou! Čekání mi za to stojí :-))
Po částech! Chci si už konečně něco přečíst.
Je mi to jedno, nechám to na tobě :-)

Komentáře

1 elrian elrian | 7. dubna 2010 v 10:33 | Reagovat

Mně se to líbilo, dokonce tak moc, že jsem pro tuto povídku hlasovala :-) Ta se ti opravdu povedla :-) Byla nádherná.

2 Angela Angela | Web | 7. dubna 2010 v 10:49 | Reagovat

Moc pěkné Onii-san... A za věnování neděkuj... Slíbila jsem ti to... ;)

3 VaniLee VaniLee | Web | 7. dubna 2010 v 16:46 | Reagovat

Chich.. Pěkné.. Moc pěkné... Já už nevím, co víc bych ti k tomu řekla... Zatím si mě nikdy nezklamal, a myslím, že ani nezklameš..

4 Lilith-sama Lilith-sama | 7. dubna 2010 v 21:13 | Reagovat

akurát taká poviedka na dobrú noc:D:D sa mi bude aspoň bude snívať pokračovanie :D:D

5 Lachim Lachim | 8. dubna 2010 v 15:08 | Reagovat

Už jsem to psal. Nádhera, Nádhera, Nádhera.

6 Angela Angela | Web | 8. dubna 2010 v 22:33 | Reagovat

neomlouvej se... to je v pořádku...

7 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 11. dubna 2010 v 20:14 | Reagovat

To bylo úžasný! Ty máš tak krásný povídky. Byla jsem napjatá až do konce. Bylo to opravdu úžasné, až to slovy popsat nejde. Nevím, co k tomu říct. Máš hrozně úžasný talent a je dobře, že ho využíváš. Nechceš se spřátelit?

8 AnnElfwind AnnElfwind | Web | 18. dubna 2010 v 18:15 | Reagovat

Skvělá povídka. :) Nejdřív se mi nezdála, ale jak jsem se začetla, nedokázala jsem se od toho odtrhnout. :) Jen tak dál. Zjišťuju, že nejlepší povídky jsou ty, do kterých mi trvá delší dobu, než se začtu. Teda, alespoň pro mě.

9 Sakura Jaganshi Sakura Jaganshi | E-mail | Web | 26. dubna 2010 v 6:54 | Reagovat

Nádherná povídka!!!^^Divim se že si měl 6.místo a ne první!Ale tahle povídka je opravdu nádherná:D

10 Angela Angela | Web | 27. dubna 2010 v 9:42 | Reagovat

To ano. Obzvlášť Akimari jsem říkala, protože mě chtěla nakopat, že jestli mě kopne, nepřidám tu... tu určitou scénu, kterou píšu:D

11 AnnElfwind AnnElfwind | Web | 1. května 2010 v 20:41 | Reagovat

Lex-san stagnuje, kdy nás poctíš něčím novým?

12 Widlicka Widlicka | 5. května 2011 v 18:31 | Reagovat

Kawaiiiii, :D

13 _j.a.n.i.k_ _j.a.n.i.k_ | 5. května 2011 v 21:53 | Reagovat

nádherný

14 Ta zmatená Ta zmatená | Web | 20. srpna 2011 v 1:45 | Reagovat

to byla úžasná povídka, strašně ráda bych napsala něco intelidentního, ale nic mě nenapadá, prostě úžasný =*

15 Maro Maro | E-mail | Web | 19. června 2012 v 15:39 | Reagovat

Pěknej blog

16 Ný-chan (Natka) Ný-chan (Natka) | Web | 4. října 2013 v 20:12 | Reagovat

Jezis to bylo tak krasny!!!!! Tak teda nechapu jaktoze za todle mas 6 misto,vzdyt to bylo naprosto uzasny!!!!!!! Moc se mi to libilo ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama