Vítejte na stránkách, které jsou věnovány Shonen-ai/Yaoi povídkám.


Tyto povídky se zabývají vztahem muž X muž.
Proto koho to pobuřuje, nechť ihned opustí tyto stránky (ano tím křížkem vpravo nahoře) a už se nevrací .
Nebudu zde trpět jakékoliv urážky a nevhodné komentáře, které okamžitě mažu a při opakování takovéhoto počínání blokuji komentujícího, jež se neumí chovat.
Platí přísný zákaz kopírovat mé povídky či překlady mangy na jiné stránky.
Pokud byste o ně měli zájem, tak mi dejte vědět a domluvíme se.


Všem ostatním přeju tu nejlepší zábavu a odreagování se.

Kontakt na mou osobu: Lex.san@seznam.cz

nebo ICQ 599 062 043


BLIŽŠÍ INFORMACE A HLASOVÁNÍ OHLEDNĚ "POVÍDKOVÉ SITUACE" O LETOŠNÍCH PRÁZDNINÁCH
*ZDE*


Spinam timet quicumque, non carpet rosam - část první

7. května 2010 v 7:00 |  * JEDNORÁZOVKY *
Ahój!!
Tohle je můj první dárek a jak jste odhlasovali, tak činím a bude to na dva díly. Tohle je první z nich.

Zprvu jsem sice k počítači zasedl, abych napsal další pokračování jednoho z cyklů, ale pak jsem si vzpomněl na sen, který se mi před nedávnem zdál, a moje psaní nabralo zcela jiný směr.
Abyste rozuměli, na sny jsem expert. Někdy zvládnu i víc snů za jednu noc a všechny do jednoho jsou praštěný. Dneska se mi ale zdálo něco jiného, něco, co stálo za povídku…
I když osobně uznávám, že motiv není nikterak originální, mám takové nutkaní, že aktéři tohohle mého snu, jehož jsem byl pouze svědkem, si zaslouží minimálně alespoň malou jednorázovku.

překlad: Bojí-li se někdo trnu, neutrhne růži.

Malé P.S. Snad mi z toho nedostanete cukrovku

Nicolas


"A taky bychom měli začít pracovat na tom referátu, vždyť už to máme za pár!"vztekám se. "Abych se o všechno staral jen já a páníček si slízne smetánku!"

Odměnou za mé vrčení mi je Noahův usměv. Kdyby jen věděl…


Noah byl můj přítel po celou střední školu a k mé neskonalé radosti jsme se sešli i na univerzitě a studujeme stejný obor.

To, že ke svému příteli cítím něco víc, mi došlo první rok střední školy. Chvíli mi trvalo, než jsem si to přiznal, ale když jsem se k tomu konečně odhodlal, tak jsem se cítil báječně. Vznášel jsem se metr nad zemí a cítil jsem, že teď už dokážu všechno. Bylo to úžasné. A hnedka jsem upaloval za ním, za mou láskou Noahem.
Byl jsem tenkrát strašně nervózní. Potily se mi ruce, celý jsem se klepal, ale dodal jsem si odvahy a vešel do našeho společného pokoje na intru.
Noah zvedl oči od knížky a s úsměvem mě pozdravil. A já abych neztratil svoji těžce vydobytou odvahu jsem na něj vychrlil.

"Mám tě rád!" zprudka jsem oddychoval a čekal. Teď ani nevím proč a jak jsem na to přišel, ale tenkrát jsem si byl jistý, že mi to vyjde a můj cit bude opětovaný.
Noah se na mě usmál a mile mi odpověděl: "Vždyť já tebe taky. Jsi můj nejlepší kamarád. Jsi jako brácha, kterýho nemám."

Tahle slova mi zastavila srdce. Noah mě má rád, váží si mě, ale nemiluje mě.
Tu - pro mě trapnou - situaci jsme tenkrát přešli úsměvem a nijak ji nerozpitvávali. A naše přátelství pokračovalo dál. Jen s malinkatým rozdílem. Postavil jsem mezi nás bariéru. Nijak silnou a na první pohled ani viditelnou, ale pevnou jak skála. Navenek jsem byl pořád tím pitomce, který by za svého přítele strčil ruku do ohně a byl ochoten i o půlnoci vylézt z postele a jít s ním třeba až na kraj světa. Ale uvnitř jsem se cítil neuvěřitelně smutný, prázdný a hlavně sám. Ale radši jsem zvolil přetvářku, než ho ztratit.
Schoval jsem se za masku pilného studenta. Samo sebou, že to nešlo ze dne na den, ale pomalinku, polehoučku jsem se začal měnit. A nešlo jen o změnu šatníku.
Musel jsem taky učinit několik nezbytných opatření, aby si Noah něčeho velmi "podstatného" nevšimnul. Do sprch jsem chodil jako poslední, pokud se Noah převlíkal, vždy jsem se vytratil z pokoje. Padlo také možné plavání a radši jsem při fotbale pustil míč, než abych riskoval možné Noahovo povalení. Každý jeho letmý dotek byl pro mě hořkosladký a působil mi bolest z toho, že jsem ho nemohl opětovat…

"Tak co ten referát!" prskal jsem, snažíce si udržet svoji masku těžce zkoušeného studenta.

"Ale no tak, Nicku, máme na to ještě týden. To je spousta času." protestuje Noah.

"Ne ještě, už jen týden," opravuju ho pedantsky a nezapomenu si poposunout brýle na nose.

"Ale no ták! Venku je krásně, mohli bychom třeba jít…"

"Nicolasi? Nicolasi!" jen tak tak jsem stačil uhnout před nečekaným nájezdem v podobě hnědovlasého tornáda.

"Jsi to ty, Nicolasi? Málem jsem tě nepoznal!"

Upravím si brýle a přísně pohlédnu na toho, kdo se mě snaží otravovat.

"Nečekal jsem, že tě tady potkám, Zacku. Hlavně ne po tom, co si prováděl na střední."

Nově příchozí se jen podrbal rozpačitě na hlavě a radši stočil řeč někam jinam.

"To už je dávno… Ale tebe jsem nemohl poznat. To oblečení a brýle, předtím si přece říkal…"

"Sám si říkal, že je to už dávno," skočím mu radši rychle do řeči, aby nepadlo něco, co by padnout nemělo.
A jelikož Noah vypadal, že nic nechápe, tak jsem mu toho hnědovlasýho pitomce představil.

"Noahu, tohle je Zack chodil s náma do školy."

"É, promiň, ale nějak si tě nepamatuju," zrozpačitěl Noah.

"To bude asi tím," dodávám mrazivě, "že tenhle dement do školy skoro vůbec nechodil."

"Obraťme list!" zakročil okamžitě Zack. "To už je za náma, tak co takhle oslavit naše šťastné shledání!" navrhl zvesela hlavní flákač a druhý se k němu hnedka přidal: "To je super nápad! Zrovna jsem tady Nickovi říkal, že když je tak pěkně, tak bychom měli něco podniknout." Při mém jméně zvedl Zack nenápadně obočí, ale já dělal, že ho nevidím a jejich nadšení jsem okamžitě schladil.

"Nezapomeň, že máme práci," připomněl jsem Noahovi a ten okamžitě schlípnul a tvářil se jako nakopnutý štěně. Vážně povedený přirovnání, když vezmu v potaz, že ten kluk je o hlavu vyšší než já.

"Ale no tak, Nicolasi. Tu práci můžete udělat i zítra, no ne? Člověk by se měl i umět bavit," přimlouval se Zack a já už věděl, že budu muset ustoupit.

"No tak dobře," kapituloval jsem za nadšeného jásotu těch dvou imbecilů. "Tak běžte, ale ať alespoň jeden z vás je schopný toho druhého i sebe dopravit zpět na kolej."

Mé prohlášení vyvolalo okamžité ticho. "Co je?" nechápal jsem. "Neříkali jste, že chcete jít ven? Tak co tady ještě děláte?! Padejte!" pobídnu ty pitomce.

"Ale, ty nepůjdeš s náma, Nicku?" zmohl se první na slovo Noah.

"Nemůžu, musím si něco zařídit." Samozřejmě, že k zařizování nic nemám. A jen doufám, že mě neprokouknou.
Noah se už už nadechuje k nějakému protestu, ale Zack ho umlčí: "Tak dobře, alespoň se my dva blíž poznáme."

Za tohle mu jsem vděčný, jen ho pohledem varuju, aby moc nežvanil a už jen sleduju jejich vzdalující se záda. Chjo, Nicolasi, ty blbče, co to jenom děláš?  
Sice jsem chtěl, aby šli beze mě, ale teď se cítím strašně sám. Nadávám jim do blbců, ale tím největším jsem já sám. Ve snaze se co nejvíce vyhýbat možným Noahovým dotykům, se zároveň připravuju o jeho přítomnost, což mě bolí snad ještě víc.
Je to prostě začarovaný kruh, z kterého nevím, jak ven.

Až teď jsem si uvědomil, že stojím uprostřed chodby jako pitomeček a vzdychám jako nějaká patnáctka. Znechucen svým vlastním chováním, se otočím a odcházím na kolej. Ten referát máme sice dělat ve dvojici, ale být s Noahem několik hodin sklonění nad jedním úkolem - Tahle představa byla pro mě absolutně nemyslitelná.
To to radši udělám sám. Poté si sice vyslechnu Noahovo rozhořčení, že jsme to měli dělat společně a že on se flákal, zatímco já se snažil. A že je mu to blbý, ale co.
S hlavou plnou pochybností a nenaplněného citu, jsem vešel do pokoje. Našeho společného pokoje. Opět. Když jsem se dozvěděl, že budeme spolu nadále studovat. Měl jsem z toho strašnou radost a zárověň jsem se cítil jako na vlastním pohřbu. Zase ty rozpolcené pocity. Jak já je nenávidím.  Doufal jsem - z celého srdce jsem si přál, abychom spolu neměli alespoň společný pokoj. Bohužel. Doteď nevím, jak se to Noahovi povedlo, ale jednoho krásného dne ke mně přiběhnul a sděloval mi tu radostnou novinu...

"Budeme mít zase společnej pokoj!" jásal a já jsem jásal s ním. Uvnitř sebe jsem ale brečel...

 Odehnal jsem dotěrné vzpomínky a nátahl se pro notebook. Měl jsem sice v plánu zůstat na pokoji, ale venku bylo opravdu krásně a tahle práce se dá dělat i venku. A abych byl upřímný alespoň sám k sobě, když už k nikomu jinému, tak bych v pokoji asi stejně moc dlouho nevydržel. Noahova přítomnost zde byla přímo hmatatelná.
Na výtah se mi čekat nechtělo a tak jsem těch pár pater seběhnul, alespoň nějaký pohyb. Kolektivním sportům se ze zjevného důvodu vyhýbám a tak mi z pestré škály sportovních aktivit zůstal jen běh. Běhám každé ráno, ještě než Noah vyleze z postele. Neví o tom, že běhám. Sám sebe totiž prezentuju, jako nesportovce. Nějak přece musím vysvětlit to, že s ním nechci chodit hrát fotbal či jiné hry. Jsem prostě prototyp schopného a zodpovědného studenta, který radši sedí nad knihami, než aby šel do hospody. Uzpůsobil jsem tomu přece i svůj zevnějšek. Oblečení, které by si na sebe nevzal žádný z mých vrstevníků a brýle jsou mým převlekem i brněním. Jen jednoho se bojím, až se jednou najde někdo, kdo bude schopen mé maskování prohlédnout...


Zack


"Ale no tak!" napomenu Noaha, který se vzpírá a chce pokračovat v našem tahu. Jindy bych nebyl proti, ale dneska toho už bylo tak akorát dost. A slíbil jsem Nicolasovi, že jeden z nás bude schopný toho druhého dopravit na kolej a když vezmu v potaz fakt, že jsem Noaha schválně opil... Ďábelsky se uculím a pokračuju směr koleje.
Už když jsem viděl Nicolase, bylo mi jasné, že tady něco neklape. A jelikož jsem mu byl vděčný za hodně, tak jsem se rozhodl té záhadě přijít na kloub.
Už tenkrát mi vrtalo vrtalo hlavou, jak je možné, že takový kluk jako Nicolas, se chová tak, jak se chová. Místo aby si užíval volné času a prázdnin, tak mě chodil doučovat. Zprvu jsem ho za to strašně nenáviděl. Dělal jsem mu strašný naschvály, ale on to pokaždé přešel naprosto s klidnou tváří. Ten chlad a vyrovnanost z něho přímo sálali. Přesto všechno nevím proč, ale měl jsem pocit, že je to pouze maska a mě začalo zajímat, co je za ní.
Všimnul jsem si, že postupem času se jeho šatník mění. Kousky, které skvěle podtrhovaly jeho postavu i tvář pomalu ale jistě mizely a nahradilo je až moc škrobené oblečení. A vrcholem všeho byly ty brýle. Jednou prostě přišel a měl je na sobě z odůvodněním, že mu je doporučil očař. Nevěřil jsem mu. I kdyby měl nakrásně zhoršený zrak, žádný optik by mu snad neodsouhlasil tak šílené obroučky. A jak jsem se jednoho dne přesvědčil, měl jsem pravdu.
Nicolas si došel pro sklenici vody a brýle odložil na náš pracovní stůl. No prostě perfektní příležitost. Hned jsem se jich zmocnil a nasadil si je na oči. Když se můj učitel vrátil, tak jen zalapal po dechu.

"Proč?" zeptal jsem se. "Proč nosíš brýle, které místo dioptrických skel mají jen sklo?"

Nicolas ke mě beze slova vztáhnul ruku a požadoval své brýle nazpět. Teď, když se nemohl schovat za svojí bariéru, jsem si ho mohl konečně prohlídnout. Což jsem taky udělal a důkladně. Ošil se pod mým pohledem.

"O co ti vlastně jde?" zeptal se mě a v očích se mu na chvíli usadil smutek, který už nemohl ukrýt.

"Na to bych se tě měl spíš zeptat já. Zajímalo by mě, proč tak hezkej kluk jako ty, chodí oblíkanej a chová se zrovna takhle."

Po mých slovech se rozkošně začervenal, že mě tím donutil k úsměvu. Chytil jsem ho za bradu a donutil ho, podívat se mi do tváře. "Nech si své tajemství pro sebe, ale věz, že jednoho dne na to přijdu." S tímto příslibem do budoucna jsme se opět pustili do práce, ale už to bylo jiné. Takové uvolněnější...
A i přes moji lenost a Nicolasovo chování jsme se dostali až k mým zkouškám, které jsem zvládnul na jedničku.
Když přišel čas loučení, bylo mi smutno. Ať jsme začali jakkoli, tak teď jsem si musel přiznat, že mi ten kluk bude chybět. To jsem ale netušil, že se s ním opět setkám. A to velice brzy...
Proto jsem nemohl nevyužít šance, která se mi naskytla a nevytáhnout z osoby, která jako jediná mohl Nicolasovi říkat Nicku, aniž by si za to odnesla doživotní zdravotní poškození, nějaké bližší informace.
Jak se ale ukázalo Noah byl ještě zmatenější než já. Z počátku byl smutný, že se jeho nejlepšímu kamarádovi povedlo zase vyvlíknout ze zábavy a tak si dal panáka. Pak dalšího a dalšího. Že jsem ho vlastně ani neopil. To zvládnul sám, já mu jenom objednával další :-))
A tak z něj nenápadně dostat informace nebylo tak těžký. To, co jsem dozvěděl, jsem si rychle doplnil do mozaiky střípků a když jsem se podíval na výsledný obraz, nestačil jsem se divit. Ještě víc mě ale udivovalo, že na to nepřišel sám Noah. Na fakt, že jeho nejlepší přítel ho skoro čtyři roky miluje. A to nebyla jediná věc, kterou o něm nevěděl. Považoval ho za nesportovce bez zálib, ale s dobrým srdcem. A za svého nejlepšího přítele. Tahle slova musela Nicolase hodně bolet. A tak jsem se rozhodl, že se budu ze všech sil Nicolasovi pomoct, koneckonců mu to dlužím...

Než jsem Noaha dotáhnul na kolej, tak jsem myslel, že vypustím duši. Kvitoval jsem proto s povděkem fakt, že mi Nicolas došel naproti a ten žok alkoholu mi pomohl dotáhnout do sprchy. Když jsem mu ale chtěl sundat oblečení, tak okamžitě vycouval se slovy, že to mám udělat sám, že on mu donese něco čistého.
Jen jsem se ušklíb a pustil tomu násoskovi na hlavu pěkně studenou vodu. Ty nadávky, které se pak linuly z koupelek, musel slyšet celý kampus.

"Co to děláš, ty demente. Málem jsem dostal infarkt!"

"Co by?" podivil jsem se. "Tohle je nejlepší metoda, jak násosku jako tebe alespoň trochu probudit."

"Já jsem úplně v pohodě," zamumlal Noah a začal si oblíkat tepláky na hlavu.

"Jistě, to vidím," podotknul jsem a radši jsem mu pomohl do ostatního oblečení, které sem podstrčil Nicolas, protože jinak bychom tu mohli klidně být do Vánoc.
Už čistě oblečený Noah se napotřetí trefil do dveří a zamířil si to k posteli. Ale ne ke své. Nicolas mezitím usnul s knížkou v ruce a proto nemohl vidět hrozící nebezpečí. Stačil jsem mu ještě opatrně sundat brýle a založit knížku, když k němu došel Noah a suveréně mu z druhé strany vlezl do postele. Přikryl se peřinou a vrcholem toho všeho bylo, že si nic netušícího Nicolase přitáhl do náruče. Ten s vlastností všech spících lidí, se přimkl ke zdroji tepla a chrupkal dál.
Prostě scénka k popukání. Už jsem se nemohl dočkat, až se ti dva vzbudí. A tak, abych o nic nepřišel, jsem si ustlal v Noahově posteli a s úsměvem na rtech jsem též usnul...


Konec 1. dílu 


Best friend
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 7. května 2010 v 7:16 | Reagovat

Nádhera. Nevím jak to do odpoledne přežiju.

2 Angela Angela | Web | 7. května 2010 v 14:42 | Reagovat

To je moc tohle... Onii-san, dáváš mi zabrat.... Já se ti ale musím omluvit, dárek bude později... :( Nějak mi to poslední dobou nemyslí... vůbec...

3 Lilith-sama Lilith-sama | 7. května 2010 v 20:19 | Reagovat

Tááákže dve veci:
1. Mne so snami nik konkurovať nemôže. Mne sa sníva, že som napr. exorcista. Ďalej v potápačskom obleku plávam (doslova) do triedy na treťom poschodí, si členom tajnej jednotky a zachraňuješ svojich spolužiakov pred bandov namiakov, či vo svojich snoch nezabíjaš pavúka a pri tom ležíš v posteli. Tak na moje sny rozhodne nemáš.
A po 2. začína to vážne zaujímavo. Šťastie, že som s čítaním začala až teraz, lebo by som sa asi cez deň druhej časti nevedela dočkať. ;)

4 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 24. května 2010 v 18:28 | Reagovat

Tak jsem to konečně dočetla :D Je to luxusní, dost se mi o líbí :D Letím na další :D Jsi úžasnej xD

5 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 21. května 2011 v 16:20 | Reagovat

Haha, začal si oblíkat kalhoty na hlavu xDDD (ten pocit znám, já se ale snažila narvat mikinu na nohy a strašně jsem se smála té kapuci, co mi tak jako bimbala mezi nohama, haha xDDD)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama